Adventní drabble č.17

Na ochozech kolem nádvoří zaduli trubači. Jejich trouby lesknoucí se v jarním slunci vyhrávaly královskou fanfáru. Po nich nastoupily dívky a zpívaly píseň lásky. Vše bylo připraveno k zahájení královského svatebního obřadu prince Jaroslava s krásnou dívkou Julií. Nechybělo nic. Až… Až na prince a jeho nevěstu.

Ve věži královského kouzelníka Largeta se však odehrával jiný příběh, jenž nebylo dáno vidět nikomu kromě Largeta, Jaroslava a Julie. Kouzelník je k sobě pozval okamžitě, jak se ujistil v tom, o čem měl již dlouho podezření. Byla to dlouhá a nebezpečná výprava, ale vyplatila se. Naštěstí se stihl vrátit ještě před obřadem, takže se celá nepříjemná záležitost mohla vyřešit mimo zraky davů. Takhle to bude možná nepříjemné jen pro prince, ale to nejhorší se podaří skrýt.

„Largete, ty ses vrátil,“ přivítal princ kouzelníka, radostně.

„Ona není taková, jak vypadá, princi,“ řekl však kouzelník a ukazoval na Julii. „Je to čarodějnice, která slouží našemu nepříteli, temnému vládci Forzgevilovi, vládci skalního království.“

„Co to povídáš?“ Princ se díval střídavě na čaroděje a Julii, která zbledla a podlomila se jí kolena.

„Je jednou z jeho sedmi přikovaných duší,“ pokračoval čaroděj nesmlouvavě. „Znáš je. Jeho magičtí otroci, svázaní bolestí a připoutaní k jeho duši a donucení plnit jeho úkoly. Vzala na sebe tuto podobu, aby se dostala na náš dvůr, vloudila do tvé přízně, a dokonce tě pojala za manžela…“

„Co to povídáš?“ vykřikl princ. Nevěřil tomu, co slyší, a držel Julii v pase, aby neupadla. „Julie, pověz, že to není pravda.“

Ta však sama poklekla a sklonila hlavu. „Má pravdu, můj princi. Ve všem. Jsem jen vetřelec, špion nasazený do hradu tvého otce. Musela jsem plnit tento úkol. Forzgevil mi to přikázal a já ho nemohu neposlechnout. Otevřel moji rakev, poprvé po mnoha letech a já ze svého vězení mohla na světlo, nadýchat se vzduchu a kráčet po zemi bez řetězů, které by obepínaly moje ruce a nohy, i když mám stále nasazené ty, co poutají moji duši.“ Mluvila tichým, smutným hlasem.

„Ale našel jsem tě přece v lese, prchající před krvavým medvědem…“

„Ano, opravdu jsi mi zachránil život. Forzgevil to celé tak naaranžoval. Obětoval jednoho svého krvavého medvěda, aby dostal tebe i celý tvůj dvůr, tvého otce. Říkal vždycky, že hrdiny je tak snadné oklamat…“

„Stačí, čarodějnice!“ Larget promluvil mohutným hlasem, který zněl, jako by se tisíc úst náhle otevřelo a promluvilo najednou.

Zarazila se, poděšena, a poprvé pohlédla na prince. Díval se na ni a ať se snažil, jak chtěl, viděl jen vyděšené oči dívky, očekávající svůj osud.

Čaroděj pozvedl ruku.

„Přece ji nechceš zabít,“ postavil se princ vedle ní, stále ovládaný city.

„Zabít? To je ještě milosrdné. Takoví jako ona kdysi zabili mého mistra. I mého bratra!“ zasyčel Larget. Začal formulovat kouzlo.

„Zadrž,“ vykřikl Jaroslav. Ta maličká chvíle, na kterou vyrušil čaroděje ze soustředění, Julii stačila. Neuvěřitelně rychle se zvedla a mávla rukou proti čaroději. Nezpůsobila mu nic víc, než že jej krátkou chvíli oslepila světlem. Přiskočila k oknu dřív, než stačil Jaroslav cokoli říci. Otočila se k němu a smutně řekla: „Prosím, odpusť. Kéž bych mohla neposlechnout.“ Pak proskočila oknem.

Jaroslav k oknu přiskočil a viděl, jak se v pádu mění dívčiny jemné ruce v křídla, obrovská blanitá křídla netopýra. Mávla jimi, nabrala do nich vzduch a vzápětí už se vznášela v ranním vzduchu, letíc pryč od hradu. Uvědomovala si, že jí po tvářích tečou slzy. To samé si uvědomoval i princ, i když věděl, že chlapi přece nepláčou.