Adventní drabble č.18
Losí návštěva byla šťastně zažehnána a to bylo hlavní. Ten večer usínali s klidem na duši. Klidný spánek jim však dopřán nebyl.
„Lídojedi, lídojedi lidi jedí!“
Vřískot sovy blbušky všechny spolehlivě probudil uprostřed noci.
Chvilku ji okřikovali jeden přes druhého, ale postupně jejich protesty utichaly, jak všichni špizovali uši, co to škrabká na zdi domečku.
„Jděte se někdo podívat,“ vykvíkl sysel Lajdáček.
Medvěd zavrčel a drápal se na nohy. Zajíc nedočkavě hopkal vedle něj, ale jít napřed se neodvažoval. Medvěd se přikulil k oknu a vykulil oči.
Na zdi podivně pomalu škrábali holýma rukama zombie myslivec a jeho žena. Ovšem také zombie. Matný lesk měsíce tomu dodával patřičnou atmosféru.
Medvěd se vrátil mezi ostatní a sdělil jim podivnou novinku.
„Já ubohá, já to věděla,“ kvílela veverka Pytlačka, „jdou po mých pokladech,“ a usilovně shrabovala svou již dávno přetékající jámu na skvosty. Přitom uklouzla po ulomeném uchu od hrníčku a spadla na figurku lorda Voldemorta s ulomenou rukou.
„Tak to by bylo neštěstí,“ zamumlal Burdech.
Zvířátka se usadila do poradního hloučku.
„To je nadělení,“podotkla Bystrouška.
„Vymyslete někdo něco, medvěde,“pískla Hrabalka.
„Budeme se s nimi muset vypořádat tradičním způsobem,“ zachmuřil se Křečkovič a vytáhl ten klacek, co pořád ještě nosil u pasu. Natáhnul se pro šmirgl a trochu ho přetřel. Ostatní ho uhranutě pozorovali.
„Tak dobře,“ řekl medvěd, „Ale teď se dospíme.“
„Jenže co když se mezitím dostanou dovnitř a kousnou nás,“ zajíkal se Lajdáček.
„S těmi jejich nehty se jim to nemůže podařit a navíc jdou po mozcích. Takže někteří jsou zcela v bezpečí,“zahučel Burdech a zalezl do svého pelechu.