Adventní drabble č.19
Našel ho před pár týdny, malého ušpiněného troubu, který ťapkal podél silnice a nešťastně koukal po autech. Bylo to štěně neurčité rasy, něco z ovčáka, něco z huskyho, s velkýma ušima a neohrabanýma tlustýma štěněcíma nohama, ale to láska na první pohled. Vzal psa do auta, nakrmil salámem a pes se pak stočil na sedadlo vedle něj a trochu ostražitě ho pozoroval celou cestu domů.
Okamžitě dostal vynadáno od ženy, protože ta patřila mezi skalní odpůrce psů, ale nikomu, ani jí by nedovolil ho vyhnat. Dobře, dohodli se, ale domů mi nesmí. „Budeš ho mít jen na zahradě,“ dostal příkaz a jako každý pořádný manžel jej porušil, kdykoli byla manželka pryč. Tušila, že psa bere dovnitř, ale nebyla naštěstí natolik hloupá, aby si stěžovala a on zase přemýšlel, jak manželku postupně nalomit.
Tak to šlo asi měsíc. Pes, nyní Ben, si zvykl na nové prostředí, zahrada byla jeho, přespával v teplé kůlně, kde mu muž zbudoval pěkný pelech, a vítal ho, kdykoli se objevil venku a tahal ho ven na průzkum kolem jeho nového domova. Stejně tak spiklenecky zaškrábal na dveře, kdykoli žena opustila dům a páníček zůstal doma. Pak se válel na gauči a z křesla měl prolézačku.
Jednou večer přišla podzimní plískanice, vítr vyhrával píseň v drátech a korunách stromů, blesky osvětlovaly scénu a hromy tvrdily muziku. Tehdy muž řekl: „Nemůžu tam Bena nechat v takovém nečase, vezmu ho sem.“
„Ale slíbil jsi, že…“ oponovala žena.
„Co proti němu vlastně máš? Přece je hodný a poslušný.“
„Nikdy ses nezeptal, co mi na psech vadí.“
„Ptám se teď.“
„Prostě mě jeden pokousal, když jsem byla malá.“
„Mě taky. A co. Za to Ben přece nemůže.“
„Ale já se jich prostě bojím.“
„Snad tě uklidní, že on se tě bojí víc. Ale teď se bojí bouřky a já ho tam nemůžu nechat. Ty se bojíš bouřky taky, takže, buď tam budu s ním a ty tu zůstaneš sama, nebo budeme všichni tady.“
Tomu nemohla vzdorovat, a tak začal Ben bydlet v domě.