Adventní drabble č.20

„Dobrý lord Henry…“

„Sir Henry, je to Sir Henry.“

„Dobrý Sir Henry je záchráněn, Stapleton je mrtvý a jeho ubohá žena osvobozená. Teď už jen musíme najít a dorazit toho psa.“

„Mé oči již nejsou, co bývaly. Měl jsem takový matný pocit, že jsem tu bestii skolil.“

„Také jsem se domníval, že jej kule zasáhla rovnou do srdce. Snad zanechal stopy, podle kterých ho najdeme.“

„Nezoufejte, drahý Watsone. Hlavní je, že prokletí rodu Baskervillů bylo zlomeno. Myslel jsem, že prvně zastřelíme psa a poté nezvratně usvědčíme Stapletona, ale osud tomu, zdá se, chtěl jinak. Inu, nevadí. Stapleton zastřelen, nezvratně tedy usvědčíme alespoň jeho psa. A teď jdeme, nemohl utéct daleko.“

Té noci byla mlha na blatech tak hustá, že viděti bylo sotva pár kroků před sebe. To bylo také hlavním důvodem, proč se původně minuli se Sirem Henrym a nechybělo mnoho, aby byl právoplatný dědic Baskervillského majetku neblaze roztrhán jakousi ulsintanou obludou. Z bažin i okolních křovisek se každou chvíli ozývalo hrůzostrašné vytí. Kvílí pes bolestí, či vzetekem ze ztráty pána? Nevěděli. Oba muži byli vybaveni puškami i pistolemi, arzenálem dost velkým, aby udolali i slona, pokud by bylo potřeba.

Po Sherlockově pravici se ozvalo vrčení. Byl to silný, hrdelní zvuk, jiný, než jaký očekával. Byl temný a hluboký, jako by patřil bestii mnohem horší, než byl pes, kterého pronásledovali. Během mrknutí oka se oba otočili a jali se ustoupit zpět. Napětím ani nedýchali. Watson odjistil svou pušku, udělal krok zpět, pak další a ještě jed…

Obě dvojice do sebe vzájemně nabouraly zády a všichni čtyři muží s křikem vystřelili do vzduchu, jak nadskočili leknutím. Otočili se vstříc jeden druhému a zůstali na sebe mířit puškami.

„Ty vole, to je Sherlock Holmes. No to je bomba, fakt je to pravej Sherlock Holmes, i s Watsonem a s kabátem a čepící a prostě se všim.“

„Jménem zákona stůjte! Již ani krok a odhoďte své pušky. Jste snad přisluhovači podlého Jacka Stapletona? Co pohledáváte uprostřed blat v tuto nekřesťanskou hodinu?“

„Kdo je Jack Stapleton?“ zasyčel jeden z nově příchozích na toho druhého.

„Asi ten zlej, když říká podlého. Vím já?“ podíval se zpět na Sherlocka a pokračoval. „Hledáme tu bestii v podobě obřího psa, která se nezalekne ničehož než kulky ze stříbra, drahý pane. Natropila nám již přespířliš nepřístojností, než abychom jí nechali upláchnout!“

Sherlockově bysté mysli byla přirozeně taková náhoda nanejevýš podezřelá. Dva cizinci v noci na blatech pronásledující téhož psa? Tady něco zatraceně nehrálo a on věděl, že tomu přijde na kloub. Nadechl se, v mysli si připravil strategii, se kterou dostane z nově příchozích pravdu a už už se chystal vyrazit s nimi do slovní bitvy, když tu náhle zasáhla nějaká vyšší moc a Sherlock ztratil veškeré podezření. Jakoby ho snad nějaká bytost z jiného světa postrkovala k jednání, které posuně děj dál i bez dalších dvou odstavců jeho remcání.

„Pak vězte, že jste jí blízko.“ Pravil Sherlock. „Než jsme všichni vystřelili, prováděli jsme… taktický ústup. Ale jak se zdá, povedlo se nám tu potvoru zahnat. Jednou jsme jí postřelili, takže mele z posledního. Ale buďte obezřetní, přátelé. Pořád má v zubech silný stisk. Stačí jedno kousnutí a je s Vámi amen.“

„Výborně, to to trvalo.“ Oběma nově příchozím se evidentně ulevilo. „Dobře, my se dáme doleva, a vy s Watsonem doprava. Hlavně nestřílejte na nás.“

„Dobře,“ přitakal Sherlock. „Vy dva doleva, my dva doprava.“

Obě dvojice se zase rozdělily. Mlha byla hustější a hustější a noc temnější a temnější. Úplněk zářící na obloze zůstával naším hrdinům skryt a neposkytoval jim žádnou úlevu, kterou by mohli při pátrání ocenit.

„Musí tu někde být. Všude jsou tu dvoje stopy. Nejspíš se potkal s tim jejich čoklem a padli si do oka. A miř pořádně, ne, že zase odděláš nějakou z postav, jako když nás přenesl minule.“ Zasyčel První.

„Byla to nehoda. Nechtěl jsem jí zabít.“ Bránil se druhý.

„Nehoda? Babička je na sračky, myslivce dojídají Sultán s Tyrlem a Barunka si o příštím úplňku udělá ze zbytku rodiny svačinu.“

„Hele, mířil jsem…“

Něco velkého a chlupatého na ně vyskočilo přímo z křoví. Oba dva to srazilo na zem a zaběhlo do houští opodál. První udělal kotrmelec, usadil se do polokleku a číhal. Druhý se přikrčil zády k němu, aby se vzájemně hlídali z více směrů. Ozval se hluboký ryk, ze kterého oběma tuhla krev v žilách a pak výstřel. Zakňučelo to, udělalo pár kroků a pak ta věc padla mrvtvá na zem.

„Dostal to.“ Zaradoval se První. „Vidíš? Máme ho. Jednoduchá práce. Úplně v pohodě. A teď si jdu pro ten podělanej náramek.“

Oba se pomalu přibližovali k postřelené potvoře ležící na zemi. Ta už pomalu dodýchávala, její hrudník se zvedal méně a méně, až nakonec obluda skolená výstřelem Prvního vydechla naposledy. Šťouchl do těla puškou, aby se vyhl případnému poslednímu překvapivému útoku, ke kterému se hlavní záporák vždycky vzchopí a pak do těla kopl, aby se otočilo. Fosforový nátěr zazářil tmou.

„Do hajzlu. Jestli tohle není Řehoř…“

Z dálky k nim dolehly výstřely.

„Ou. No, příznávám, že tohle je na mě.“ Zabručel první a oba se rozeběhli směrem za zvukem boje.

Watson se válel všude kolem. Sherlock ležel zády na velkém plochém kameni a sténal bolestí, zatímco Řehoř z něj tahal vnitřnosti a svými čelistmi drtil jeho kosti. Oba vystřelili a Řehoř zakňučel bolestí. Vrhl se na stranu a chystal se na útěk.

„Dělej, ten náramek. Ten pitomej náramek!“

První zasáhl Řehoře znovu. Skočil po něm, chytil ho za tlapu a PUF.

*** *** ***

„Kde to sakra jsme?“ Zeptal se Druhý při pohledu na rozlehlé zámecké komnaty.

„Zámek. Zámek, na který se nejde dostat. U Kafky to začalo a u Kafky to taky skončí. Víš, co s Řehořem teď uděláme?“

„Přísahám Bohu, že jestli řekneš cokoliv obsahujícího slovo „proces“, na místě tě zastřelím.“