Adventní drabble č.3
V liduprázdém pokoji se znenadání roztočil větrný vír, předznamenávající příchod něčeho, co tam rozhodně nepatřilo. Zaskřípalo to, jako když se zhmotňuje modrá policejní budka, a na místě se zjevili dva cestovatelé.
„Co to? Neříkej mi, že už je ten trouba tuhej.“ Podivil se okamžitě první z cetovatelů, (pro zjednodušení mu nadále říkejme jen „První“) přičemž zlehka čutnul do obrovského brouka ležícího na podlaze.
„Vypadá to, že nám Řehoř zaklepal krovkama. Je tuhej jak skála.“ Poznamenal druhý (pro zjednodušení mu nadále říkejme jen „Druhý“) z nich, poposadil si na nose brýle a jal se nebohého Řehoře prozkoumávat z blízka.
„No jo, už je tak seschlej, že by ho Barroso namlel do unijní čokolády jako zdroj proteinu. Řeknu ti, to jsme to s ním moc nevyhráli. Leží tu v komoře, nožky má nahoře a nic z toho. Ani chcípnout ve správnej čas nemůže.“ Zabědoval První. „A kdo to pak má číst? Kdyby alespoň něčího manžela zamordoval nebo unesl dívku svých snů a vylezl s ní na Empire State Building, kde by ho dostala letadla, to by byla jiná písnička. Ale ne, hlavně, že se strachuje, jak přijde ráno do práce.“
Popadl Řehoře za krunýř a zalomcoval s ním tam a zptáky. Nic se nestalo. „No nic, už jsme s tím jednou začali, tak se na Řehoře teď nevykašleme. Odcestujeme ještě kousek zpátky a změníme ho v něco zábavnějšího. Přece nikomu nemůže vadit, když si Řehoř trochu zablbne, než pojde.“
Druhý mezitím dokončil prohlídku pošlého brouka. „Empire State Building dokončili v roce třicet jedna. Devatenáct let to asi pan Samsa nedoklepe.“ Podotkl klidným hlasem.
„To máš pravdu, budeme muset sáhnout po něčem rychlejším.“ Pokýval První hlavou a zakroutil několika kolečky na svém zlatém náramku obepínajícím celé jeho předloktí. Oba návštěvníci jakoby se rozplynuli do vzduchu…
…Když se Řehoř Samsa toho večera probudil, tuze se zaradoval. Nebyl již tím odporným chřadnoucím broukem, co dříve, a návrat do lidského těla mu vlil novou krev do žil. Zhluboka se nadechl, odkryl pokrývku, kterou přes něj někdo přehodil, a prohlížel si vlastní tělo. Žádné krovky, žádný krunýř, žádné titěrné nožičky ani kusadla. Všechno na něm bylo lidské a takové, jaké to bývalo dřív. Snad jen na lýtku jej něco pálilo, jakoby ho něco kouslo či snad podrápalo, ale Řehoř to přičetl sám sobě – nepochybně se jako brouk nějak necitlivě poranil. Nechybělo mnoho, aby vyskočil radostí z postele, tančil, smál se, slavil a rozeběhl se za svojí rodinou, sdělit jim tu veselou novinu. Někdo v kuchyni udeřil pěstí do stolu tak silně, až v něm něco hrklo. Zarazil se, jakoby intuitivně vycítil nebezpečí, ve kterém se ocitl a zpozorněl.
„Milí rodiče,“ začala jeho sestra. „takhle to dál nejde. Jestli vy to snad nechápete, já to chápu. Nechci před touto obludou vyslovovat jméno svého bratra a řeknu tedy jen: musíme se jí pokusit zbavit. Zkusili jsme vše, co je v lidských silách, abychom se o ni starali a…“ dál už Řehoř neposlouchal.
Kdyby byl teď stále broukem, nejspíš by jen se studem zalezl někam do rohu, kde by v klidu chcípl. Ale on už nebyl broukem a tahle do nebe volající drzost mu byla bytostně odporná. Nebyl to snad on, kdo celou rodinu léta živil? Nebyl to snad on, kdo odkládal sestře peníze na konzervatoř? Nebyl to snad on, díky komu mohli ostatní zůstat doma a užívat si klidného stáří? Tak se rozlítil, že si ani nevšiml měsíčního svitu pronikajícího zataženým oknem do pokoje. Vztek s ním lomcoval tak silně, že začínal vidět rudě. Chtějí ho zabít. Normálně zabít. Obětoval každou chvíli svého života, aby si žili, jak dobře to jen šlo a oni ho teď chtěli zlikvidovat jako nějaký nanicovatý odpad. Vyskočil z postele a mrskl pokrývkou do rohu. Popadl noční stolek a vzteky jím mrštil o zem. Zavyl jako vlk, aby dostal všechnu tu bolest ze svého nitra.
„Ta svině, ona by ho normálně oddělala. Vlastní sestra, že se nestydí, čůza. Dovedeš si představit, že by tě vlastní sestra zkusila takhle odpravit?“ Zeptal se tiše První svého kolegy, když se skrývali ve skříni a celou situaci pozorovali. „Budu dědit dvě vily a Ferrari, takže už si od ní nedám ani kafe. Přece jenom by jí mohly popadnout nějaké Maryšovské myšlenky."
Řehoř se mezitím ve svém řádění propracoval až k oknu a nyní serval závěsy. Svit úplňku ho natolik oslnil, že si v první chvíli neuvědomil, jak příšerně ho začalo hryznutí na lýtku pálit. Ostrá bolest projela jeho tělem a on vydal nelidský skřek, horší, než jakýkoliv zvuk, který kdy vydal jako brouk. Sklátil se na zem a kvílel jako šílený. Pěna mu tekla od huby, nos se protahoval dopředu, po celém jeho těle rašila huňatá zvířecí srst. Prsty na rukou i nohách se protahovaly a pozvolna se měnily v drápy, jak nebohý Řehoř Samsa absolvoval svojí další proměnu – tentokrát v něco mnohem nebezpečnějšího, než obyčejného brouka. Zuby vyrostly tak, že mu teď trčely ven z jeho vlčí tlamy, oči zežloutly a staly se zcela zvířecími a celé jeho tělo teď pokrývaly dlouhé, černo-šedé chlupy. Brečel a kvičel a kvílel a prosil, aby už to přestalo. Zmítal se ze strany na stranu, jak se jeho klouby vyvracely za odporného praskavého zvuku a z rukou i nohou se stávaly tlapy. Uši se mu protáhly a hlava se mu mohla rozskočit bolestí, jak teď slyšel mnohem víc zvuků než dřív.
Když se Řehoř Samsa opět postavil na všechny čtyři, shledal, že se na zemi proměnil v krvelačného vlkodlaka…