Adventní drabble č.5

Bylo nebylo, usadil se v kraji dobrého lorda Haralda, ve skalních jeskyních dva dny cesty od hradu drak. Ubohá vyděšená žena přiběhla jednou z večera do blízké vesnice a sotva trochu popadla dech, zvěstovala tu hrůznou novinu rychtáři. Sbírala v lesích klestí na zátop, když uslyšela drakovo hrozné řvaní, které lámalo kámen, a dech halící skály do mlhy vyvěral z jeskyní.

Protože ke vší smůle nenacházel se v okolí žádný hrdina, rytíř, princ, Honza ani nikdo takový, a protože konec konců takový drak je rarita, kterou nemají ani leckteré hrady a zámky, usnesla se vesnická rada se starostou v čele, že bude lépe pokusiti se vyjít s ještěrem po dobrém. I vypravila se k dračí sluji delegace, aby se ve vší opatrnosti draka otázala, čeho si velectěný šupinatec přeje.

Když dorazili vybraní zástupcové k jeskyni, z níž se linul mlžný dračí dech, slovo si vzal rychtář, kterého starosta určil jako dobrovolníka. Odkašlal si, nadechl se, aby si dodal odvahy a zvolal do sluje: „Vítejte nám, velevážený návštěvníku z daleka. Ráčil byste velectěný pane draku přijít mezi nás a podělit se s námi o svá přání? Ve všem se pokusíme vyjít vám vstříc, protože víme, jak je pro nás cizinecký ruch důležitý.“

Ze sluje se vyřinuly zvuky drceného kamení, pak jakési skřípání, ohromně hlasité zívnutí, a nakonec se na světlo vynořila hlava velká jako býk, posetá matnými černými šupinami, které jako by pohlcovaly světlo v okolí, s očima bodajícíma jako nejostřejší sluneční paprsky a tlamou, která sama vypadala jako rozšklebený vstup do pekla. Chvíli se hlava netvorova rozhlížela kolem a pod jeho pohledem se neskrčili jen ti nejodvážnější a ti, které hrůza obrala o schopnost pohybu.

Rychtář sám nevěděl, do které z obou skupin patří, ale nějak se mu podařilo zůstat a hledět draku do očí. Hlavní je zachovat klid, říkal si v duchu. Ještěr měl pro to zřejmě uznání a oslovil tedy právě starého muže docela vlídně: „Děkuji za přivítání, člověče.“ Vzdor rozměrům jeho hlas přes všechnu sílu zněl jako krásně čistý basbaryton. „Omlouvám se, že jsem se oficiálně neohlásil sám, ale musel jsem si nejdříve ozkoušet své nové bydlení, jestli bude dostatečně vyhovovat mým potřebám. Potud jsem spokojen, a abych rovnou utišil vaše starosti, nepožaduji pravidelné přísuny princezen či panen. Upřímně, viděli jste takovou princeznu? Ta má na sobě míň masa než podvyživená koza. Nechápu svoje bratry, co se na ně specializují. Já dám přednost propečenému hovězímu a sním překvapivě málo, tak jedno dobytče za týden.“

Mezi vesničany to zašumělo, a zvláště těm, co měli mladé dcery na vdávání, očividně spadl kámen ze srdce. Zato těm, co chovali dobytek, se očividně přitížilo. Drak to zřejmě vytušil, a proto všechny znejistělé ujistil, že má čím zaplatit. Rozešli se proto toho večera všichni spokojeně do svých domovů.