Adventní drabble č.7
Dostavník se řítil divokou rovinou Oklahomy, kde kojoti dávají dobrou noc. Ubohá zpěněná zvířata se vydávala z posledních sil, zatímco kola vozu divoce rachotila po prašné i kamenité cestě. Byl to risk, neb každou chvíli mohla zapadnout do výmolu nebo se zlomit o větší kámen. Avšak nebylo radno zpomalit, neb pak by dostavník tvořil snadný cíl, zde je krajina bez zákona a desperáti s šátky přes obličeje tu často a rádi přepadají počestné pocestné.
Kočí práskal bičem a jeho společník s Henryho opakovačkou v rukou neustále kroužil očima po obzoru, pátraje po náznaku nebezpečí. Tato hlavní cesta se stala osudnou již mnohým. Právě míjeli křížek označující místo posledního odpočinku osazenstva jiného dostavníku přepadeného v těchto místech právě před rokem. Strohý nápis na kříži pravil: „May the Lord saves these four innocent souls“. Oba muži na kozlíku se bezděčně pokřižovali a opět se věnovali cestě.
Z dostavníku se ozvalo zaklepání a žena uvnitř, která byla jediným pasažérem, se vyklonila z okna a zvýšeným hlasem se oprala: „Kdy už tam budeme, dobří muži?“
Působila velmi zbožně a její matný černý oděv jí dodával vzezření takřka řádové sestry. Co pohledávala v tomto bezbožném kraji, to nebylo mužům známo a ani po tom nepátrali. Věděli, že zde se takové otázky nekladou. Zde se usadili pouze lidé, kteří před něčím utíkali nebo neměli pro co žít.
„Ještě asi půl hodiny do Tulsy, madam,“ překřičel kočí vítr.
Žena se opět usadila a dále rozjímala o svém cíli. Prý se v Tulse opět objevila mapa cesty ke Stříbrnému jezeru a tuto šanci si nenechá vzít.