Klub tichých skokanů o tyči

Adventní drabble č.9

František se usadil ve své dílně. Seděl tu sám, potichu, v naprosté tmě. Události posledních týdnů si jen matně vybavoval a roztříštěné vzomínky na bratra mu běžely před očima. Josefovi bylo sice něco přes čtyčicet, ale pořád byl mladý. Moc mladý, na takový náhlý skon. A ubohá Barbora, zůstala tu po něm sama se třemi dětmi a domácností na krku. Jakožto starý mládenec, který se nikdy neoženil, udělal to nejlepší, co uměl. Nabídl ženě, aby se k němu i s dětmi nastěhovala. Jako kameník si nevydělal málo, a i když často pil a na budoucnost dřív nemyslel, teď se v něm probudil dosud neznámý cit pro jakousi povinnost. Ne, že by snad odložil svoje zlozvyky, na to mu byly za léta samoty až moc blízkými společníky, ale dokázal se držet pohromadě natolik, aby nějak vyšli. Nebudou si sice žít, jako nějaký lord nebo vašnosta, nicméně děti hlady nepojdou a to stačilo, aby se necítil jako úplný budižkničemu. Z rozjímání ho vyrušilo klepání na hlavní dveře. Antonín přišel.

„Dobrého rána přeji, pane kořalo. Tak co, dáme se do toho?“ Antonín byl Františkovým a Josefovým bratrancem z otcovy strany a stejně jako František, i on se živil o dvě vsi dál jako kameník. Oba bratranci spolu chodili do učení a již od mládí byli všichni tři dobrými přáteli. Ale jak léta ubýhala a Josef s Antonínem se oba oženili a založili rodiny, stýkali se čím dál méně, až spolu téměř ztratili kontakt, kromě rodinných pohřbů a svateb. Teď ale nastal čas prokázat Josefovi poslední službu. Domluvili se, že mu společně připraví takový náhrobní kámen, jaký svět jaktěživ neviděl. „Nebude ti vadit, když ti to tu trochu začudím? Stejně to tu páchne, jak měsíc starý ponožky.“ Bez meškání vytáhl cigaretu, a aniž by čekal na Františkův souhlas, hned si zapálil. Jednu podal i Františkovi a oba chvíli jen beze slova seděli a popotahovali z cigaret. „Něco jsem přines, aby nám to tu líp uteklo.“ Prohodil po chvíli Antonín a z aktovky vytáhl láhev domácí slivovice.

„Byl to dobrej chlap. Moc dobrej… nejdál to z nás dotáhnul a je ho největší škoda. Rozumíš, že jo? Kdybych zdechnul já, tak ani pes neštěkne, Tondo. Ani pes ti povídám. Ale Josef, to je něco jinýho. Tolik toho měl před sebou i s děckama.“ Den se pomalu přehoupl do odpoledne a oba bratranci již tak dlouho vzpomínali na nebožtíka, až se z toho zřídili pod obraz. Antonín teď tesal na kámen ozdobné rytiny, které mu jak na potvoru pořád někam ujížděly a on musel kroutit a otáčet do nejdivnějších úhlů, aby je dostal do roviny. „Já vím, Franto, já vím. Ale děcka pošleme na školu, aby se měly líp, než my. Rozumíš, že jo?“ František vytáhl ze své skrýše za nářadím další dvě krabičky cigaret a lahev vodky, kterou ukrýval na horší časy. Josef byl mrtvý. Časy teď bezpochoby horší byly. Natolik horší, že už se ani jeden z nich nezatěžoval skleničkou. Nápis

teď zdobil (u slova zdobil je třeba přivřít obě oči a připustit opravdu hodně svérázný výklad tohoto slova) úplně nový náhrobek na úplně nový hrob. „Deset až padesát čtyři. Moc mladej, Josefe, moc mladej.“ Postestekl si František. Vzal dláto a vzteky tnul do kamene…

Antonína probudila příšerná bolest. V dílně bylo tak zakouřeno, že se tu nedalo ani dýchat. Něco venku kokrhalo… KOKRHALO??? Bylo ráno a dnes se měl náhrobek usazovat. S hrůzou se podíval na dílo, které s Františkem stvořili. „Franto, vole, vstávej. Máme hroznej průser kamaráde…“