Drabble č. 1

Dívčin obličej byl bílý, bělejší než obvykle a než by odpovídalo její podstatě. Úsloví „krve by se v ní nedořezal“ asi právě teď platilo doslova. Navzdory napětí se Kristián přinutil k úsměvu a vyrazil po schodech nahoru za zvukem.

„Tak kde jsi, ty pane temnot, nebo jak ti říkají,“ vykřikl do černého otvoru dveří nad schodištěm. Shora se v odpověď ozval vysoký kvílivý zvuk, jenž byl patrně revenantovým smíchem. Zarýval se Kristiánovi přímo do mozku. Kristián měl chuť padnout na kolena a zakrýt si uši, schovat se před okolím a vyhnat ten hlas ze sebe. Nějak však dokázal udělat první krok. A další.

Když byl asi v polovině, ve dveřích nahoře se ukázal stín, temný, vysoký, hrozivý, takový, jaký zahlédl předtím na náměstí.

„S kým se to chceš měřit, ty červe. Za staletí jsem měl důstojnější protivníky než ty, pokud se o důstojnosti dá vůbec mluvit ve spojitosti s lidmi. Ubohými tvory, co se většinou nedožijí ani jediného století. Zazáříte a pohasnete jako světlušky, plodíte se jako jepice a jste pro mě stejně omezení a bezcenní, jen drobný hmyz, po kterém zůstane jen pár kostí.“

Kristián využil chvástání toho netvora, a namísto aby stál a ohromeně poslouchal, prudce se rozeběhl a s holí napřaženou jako kopí bodl přímo do středu té černoty. Hůl prošla místem, kde revenant před okamžikem stál, ale našla jen vzduch. Soupeř už byl o kousek vedle a úderem ruky hůl přirazil ke stěně. I když šlo o tvrdý ořech, hůl zapraskala a zlomila se. Ruka, či spíše pazour revenantův zato udeřil Kristiána do tváře, až se mladík zapotácel a narazil do stěny. V hlavě mu zablesklo a sotva se udržel na nohou. Něco mu začalo plnit ústa, zřejmě jeho vlastní krev. Revenant zjevně okamžitě rozeznal její pach, a to jej ještě více rozdráždilo. Popadl Kristiána oběma rukama a natlačil jej ke stěně.

„Teď ho zabiješ,“ zaskřehotal na Carmillu, jejíž drobná postava se objevila vedle něj.

Dívka se podívala na Kristiána svýma krásnýma temnýma očima. Kristiánovi se podařilo přemoci omámení způsobené ranou do hlavy i pocit odporu z pouhého doteku chladných revernantových pracek a pohlédl na ni. „Neposlechni ho, nepodvol se,“ podařilo se mu ze sebe dostat dříve, než mu revenant sevřel krk. Přiblížil k němu svůj obličej a zašklebil se jako had před polknutím myši.

„Ššš, chlapečku,“ zavrčel tiše, přesto jeho hlas rezonoval v Kristiánovi od hlavy až ke konečkům prstů na nohou.

„Pusť ho,“ ozvala se náhle Carmilla, tiše, ale odhodlaně a pevně. „Pusť ho, ty netvore. On ti nepatří a má rodina také ne. Už nás nevlastníš, jsme lidé, rozhodli jsme se být lidmi, žít jako lidé, cítit jako lidé, milovat jako lidé. Jsme svobodní a volíme si sami, co uděláme.“ Její hlas postupně mohutněl a sílil, že i revenant na chvíli ztratil řeč. Aniž by Kristiána pustil, otočil svůj přízračný obličej na Carmillu a hledal slova, kterými by jí určil její místo. Kristián toho využil, zašmátral rukama a pak si uvědomil, co stále má v kapse. Nahmátl to a pak křížek, určený původně pro Carmillu, opustil jeho kapsu a v dlani se nesl přímo k tváři revenantově.

Zvenčí to vypadalo, jako kdyby dal Kristián revenantovi pořádnou facku, což fakticky skutečně udělal, a křížek se tak dotkl revenantovy tváře.

Netvor táhle zaječel a jeho tvář jako by vzplála. Křečovitě trhl Kristiánem směrem ke schodišti, odhodil ho a pak si jako obyčejný člověk oběma rukama sáhl na zranění. Kristiánova ruka byla pokrytá spáleninou z revenantovy tváře a pálila jako oheň. Otočil se na břicho a v temnotě zahlédl siluetu netvore svírajícího Carmillu svými pazoury. Carmilla se pokoušela zavolat Kristiánovo jméno, ale netvor ji uchopil pod krkem a přirazil ji na stěnu, kde se před chvílí zmítal v jeho sevření Kristián.

„Pojd sem, než ji roztrhám na kousky, ty hmyze,“ zahřměl pán temnot.

Kristián měl v tu chvíli v mysli jen jednu myšlenku. Vylezl po stěně pracně na nohy a opatrně se vydal směrem ke stvůře. Když byl skoro u nich, revenant se vrátil k výsměšnému tónu, kterým řekl: „Jen jedna záhada zůstává: proč právě tenhle tvor pobláznil tvoji hlavinku.“ Otočil svůj zrak k ní a propaloval ji očima.

Carmilla jeho pohled opětovala a řekla: „protože mne vysvobodil.“ Rychle Kristiánovi cosi hodila. Mladík to dokázal svými bolavými prsty zachytit. Byla to hůl, tedy její zbytek, zlomený tak, že nyní tento kus tvořil pořádně ostrý klín. Než se revenant vzpamatoval, Kristián tento hrot vší silou zabodl přímo do jeho hrudi v místě srdce. Zvuk, který se netvorovi vydral z hrdla, byl tím nejhorším, co mladík kdy slyšel, zakvílení, řev, zloba, bolest, vše propojené a znásobené. Netvor pustil dívku, kterou Kristián zachytil a odnesl ji z dosahu, a chytil se za hruď rukama jako člověk snažící se zastavit krvácení. Jeho existence, již nešlo nazvat životem, mu však beznadějně unikala mezi prsty, ať se zoufalstvím zmítal a řval sebevíc. Rozpadal se, pálil, tlel, to vše najednou, a stále řval tak, že mladík i dívka se schoulili k sobě a chránili jeden druhého.

Pak se v temné místnosti zablesklo, prudký poryv větru rozmetal všechno kolem a srazil je na zem. Pak byla tma a ticho.

První, co si Kristián znovu vědomil, byl dotyk slunečního paprsku na jeho tváři. Musela být pěkně opuchlá a pálilo ho všechno, ale ten dotyk ranního slunce svítícího na něj rozbitou střechou byl jako pohlazení. A pak se do jeho zorného pole dostala dívka. Smála se, stála v ozářená paprsky nad ním a jako by v tom světle tančila. „Podívej,“ říkala mu tiše, „už mi světlo nevadí. Já žiju. Já zase žiju. A mí rodiče taky. Měla jsem pravdu, ty jsi nás vysvobodil. Kristián se pracně vydrápal na nohy. Skočila mu do náruče a její srdce tlouklo a její tělo hřálo.