Drabble č. 6
Ozvalo se zakvílení, které se Kevinovi zařízlo až do morku kostí. V šeru stěží rozeznal, že ruka, která se předtím prodrala stropem dovnitř, zmizela. Chvíli se na střeše ozývalo dupání, škrábání, supění a skřeky, aby ty zvuky vzápětí vystřídal matčin hlas. Zněl jako samet a pohlazení. „Kevine, myslím, že jsme to oba vzali za špatný konec. Jestli jsem tě vystrašila, tak se ti omlouvám. Já jen chci být zase s tebou. Co kdybys mi sem podal žebřík a až slezu, udělám ti tvoje oblíbené lívance?“
Kevina ta změna a ten náhle milý mateřský hlas vystrašily víc, než kdyby se v otvoru objevil nějaký zrůdný obličej. To něco, co se stalo z jeho matky, ta stvůra, moc dobře ví, jak udeřit, jak mu číst v hlavě, jak použít jeho myšlenky proti němu. Možná že osobnost jeho matky je někde uvnitř pořád živá a dostala se na povrch? Co kdyby jí přece jen pomohl? Jen tak tak se dokázal opanovat, aby se nerozeběhl pro žebřík. Vzpomněl si na jednu báji, co mu matka jednou četla, o sirénách, které vábily námořníky svým zpěvem, aby jejich lodě rozbily skály.
„Kevine, jsi tam?“ Ozvalo se znovu shora. Nevěděl, co říct, a tak zůstal zticha, se svou stříkací pistolí v ruce namířenou na otvor. V tom, než stačil zareagovat, otvorem prolétlo temné tělo a prudce dopadlo na podlahu. Kevin se tak lekl, že upadl dozadu a praštil se do hlavy tak, až mu v očích zablýskaly jiskřičky. Jeho zbraně se rozletěly do okolí a on sotva stačil uchopit cosi dřevěného. Byl to jeden z jeho narychlo vyrobených křížů, který dokázal pozvednout těsně před tím, než se to temné hrozivé stvoření mluvící hlasem jeho matky rozeběhlo proti němu. Kříž to zarazil, na chvilku, pak chlapcova ruka, oslabená úderem a strachem, ten kříž upustila.
Už to nepospíchalo, šlo to pomalu k němu a mluvilo to matčiným hlasem. „Jen se neboj, chlapče, lívance budou. Máš je rád krvavé?“
Byl strachy víc mrtvý než živý, pokusil se po zádech plazit od netvora k otvoru podlaze, ale to nemohl stihnout. Najednou však se v tom tvoru něco zlomilo, padlo to na všechny čtyři a začalo se to samo se sebou hádat. Sotva stačil mezi slovy a skřeky něco rozeznat, ale snad přece jen jeho matka v tom ještě není mrtvá? Pak to řeklo: „Uteč, Kevine, uteč, nevím, jak dlouho to zadržím.“ A začalo se to zmítat po podlaze.
Kevin vylezl na nohy. „Maminko,“ řekl váhavě.
Otočilo to k němu oči a tehdy v nich zahlédl maminku, tu opravdovou, která mu dělala lívance. „Utíkej!“ Přikázala mu tak, že se otočil a klopýtavě se dodrápal k poklopu.
Po žebříku se spíš svezl, než slezl. Sáhl po páce, kterou se poklop zavíral a schody vytahovaly, ale v otvoru už se zračilo zase to stvoření. Oči svítily zlobou a jakýkoli odlesk jeho maminky v nich pohasl. Prudce to seskočilo dolů na něj…
…Ale tentokrát tomu nastavil kůl, který tam měl připravený. Pařáty, které jen těsně minuly chlapcovo tělo, se teď chytily za zranění a netvor vydal kvílivý skřek. Začal se zmítat, mlátit sebou o stěny i podlahu, a přitom se jeho kůže rozpouštěla a rozpadávala v prach. Padlo to na zem. Na chvíli ten obličej zase získal maminčiny rysy.
„Chlapče, tys to dokázal,“ zašeptala jeho maminka. Prokletí nebude pokračovat. Plození…“ tady se její hlas zlomil a ona vydechla naposledy. Už to nebyl netvor, už to byla jen jeho mrtvá maminka, která ho zplodila a nějaká její část jej pak chtěla zabít. Proč? Tuhle záhadnost, stejně tak jako její poslední slovo, nedokázal vyřešit, byl vystrašený, nešťastný, bolavý a uplakaný, a tak si lehl k matce a zavřel oči.