Drabble č. 8
Jaroslav se podíval do rozvrhu. Dnes odpoledne ho čekala ještě jedna přednáška. Život ve středověku. Ne že by to nevěděl, ale jako by se potřeboval ujistit, že to tak je. Tyhle přednášky míval rád. Až donedávna. Než jim v půlce semestru přidělili novou přednášející jako záskok za starého Housku. Dr. Tichá se jmenovala.
Ne že by byla špatná přednášející. Ba naopak. Zejména studenti, jeho kolegové, se na její přednášky těšili a měli důvod. Doktorka Tichá nejen že zajímavě přednášela, ale navíc svým vzhledem budila dojem, že je sotva o pět, šest let starší než její studenti. Mnoho lidí ji proto napoprvé považovalo spíš za postgraduální studentku než již váženou členku akademického sboru. A nešlo jen o věk. Dlouhé kaštanové vlasy, jemný, přitom rozhodností kypící obličej, jistá záhadnost v jejích velkých šedomodrých očích, na nich stylové brýle, které si občas koketně posouvala na nose dvěma prsty, aby se uhrančivě zadívala na některého studenta, těsný svetřík, krátká skládaná sukně, která ještě více podtrhovala její vzezření starší studentky, dlouhé rovné nohy a boty na podpatku, zkrátka dokonalé ztělesnění snu mladého studenta.
A právě to byl problém. Jaroslav se prostě na jejích přednáškách dokázal soustředit sotva pár minut, než jeho zájem o vědění zcela pohasl a on dokázal myslet pouze, ehm, na plození, aby to pro sebe nazval nějakým zaobalenějším výrazem. Hnětlo ho to, protože neměl rád, když ho něco vyvádělo z míry a sebekontroly, na které si od dětství zakládal, ostatně se kromě studia věnoval šermu, kde je sebeovládání nezbytné. A Tichá mu rozbíjela tento jeho vnitřní klid, který si za dlouhá léta vypěstoval. A co horšího, vypadalo to, že to ta ženská moc dobře chápe a o to víc na něj občas vrhla pohled nepatrně delší, než bylo v dané situaci nutné, či na něj v jednu nestřeženou chvíli dokonce mrkla.
Jaroslav o sobě už dříve věděl, že v přítomnosti hezkých žen a dívek se nikdy nebude cítit úplně sebejistě. Záviděl všem těm filmovým a knižním hrdinům, kteří dokázali v přítomnosti žen zůstat rozhodní, nad věcí a nic, co žena udělala nebo řekla, je nevyvedlo z míry. Tohle on nedokáže, pokud je v okolí deseti metrů alespoň jedna taková jako Tichá.
A kruci. Teď si všiml, že Tichá se jako na potvoru vynořila zpoza rohu na opačné straně chodby. Nikdo jiný právě na chodbě nebyl, a tak se Jaroslav nemohl schovat do davu. Tichá si ihned všimla jeho pohledu, usmála se lehce a popostrčila si brýle tím způsobem, který ho dováděl k šílenství.
„D…ddobrý den, doktorko Tichá,“ vysoukal ze sebe, když došla až k němu. Kéž jen projde, kéž jen projde, modlil se v duchu.
Doktorka Tichá se však u něj zastavila a, věrna svému jménu, tiše se usmála jeho rozpakům, než odpověděla: „Buď pozdraven, rytíři Jaroslave.“
Co to? Rytíři? Aha, všimla si jeho meče, který měl v pouzdře na odpolední trénink.
„Tedy, já jdu po přednášce do tělocvičny,“ pokusil se ze sebe něco dostat, ale Tichá ho zarazila.
„Věděla jsem, že děláš sportovní šerm, Jarku, ale jak tak koukám, věnuješ se i historickému šermu, že?“
„É, ano,“ odpověděl. Vlastně byl teď rád, že o tom začala, měl o čem mluvit. Jako by vylezl z bahna na pevný a bezpečný kámen. „Víte, já dělám sportovní šavli, ale taky se věnuju HEMA. Máme klub…“ Přemýšlel, jak moc podrobně má pokračovat, aby ji to nenudilo.
Ale Tichá se o to začala živě zajímat. „Podle meče tipuju, že děláš hlavně německý styl…?“ kladla mu otázku tak, aby mu pomohla odpovědět.
„A…, ano, děláme sice i italskej a španělskej, ale německej je pro nás základ… Asi o tom něco víte?“ pokusil se něco vyzvědět od ní.
Zabralo to. „No, HEMA znám jen trochu, ale dělávala jsem sportovní kord, už je to nějakou dobu… Poslechni, je možné vás někde vidět? Máte nějaké vystoupení?“
„No, v létě jezdíme po hradech, sice moc na rozdíl od ‚historiků‘ nejdeme do kostýmů, ale předvádíme šerm naplno, ne jako divadlo. Ale o víkendu máme menší představení přímo v naší školní sportovní hale, proto jdu dneska s klukama trénovat, abysme… Přijdete se podívat?“ Podařilo se mu ze sebe dostat. Trochu rychle, ale bez zadrhnutí.
„Přijdu,“ odvětila bez zaváhání a znovu se na něj podívala tím způsobem, který ho uváděl do rozpaků. Tentokrát to ale ustál. „Budu ti držet palce,“ dodala a plácla ho povzbudivě po rameni šanonem, který si nesla na přednášku.